Ten, který lásku svého srdce zpívá,
věřte, že též svou ramen sílu cítí,
že také čin krev bujnou mu rozchvívá,
že v statnou pěsť též meč dovede vzíti.
Toť pravý básník, svou když lásku pěje,
zem rodnou věrně svěží sílou brání,
ba že tu lásku v pohár skutků leje
a pro svůj rod že rád se k hrobu sklání.
I láska má též drahé vlasti patří,
já dal bych cit svůj každé její hrudě,
a vlastní krví psal bych pro ni, bratří,
nejlepší báseň na posvátné půdě. –
Nuž přijměte ty písně z hloubky citů,
nechť malé jen, vždyť předce nejsou plané,
jsou mnohé city v srdce mého skrytu,
nezpívané, však bohdá dokázané.