Našli Mikuláše za bílého rána;
Tábor rozžalostněn, Praha rozjásána.
V rožmberském domě chor Mikuláš strádá.
„Buďme jedno zase!“ teskliv Žižka žádá.
„Buďme jedno zase, jako dřív jsme byli!“
„Ne, však by nás páni zase obelstili!
Nesvolím! Já Prahy nenávidím z plna,
všecky musí odnést vlastní krve vlna!
Všecky! přísahal jsem, splním slovo jistě,
i kdybych měl zhynout hned na tomto místě!“
„Mikuláši, bratře, nech té hrozné hany,
smířím vás, zde moje ruka za Pražany!“
„Nechci tvojí ruky, volil’s jinou cestu,
k táborské jdu vísce, k panskému ty městu!
Nechci! rána boží pány trestat musí –
Tebe...“ nelze mluvit, v ňadrech hlas se dusí.
„Žižko“ – v tvář mu hleděl – „zle čas poučí tě,
odvahou jsi rekem, důvěrou však dítě!“
Objal Žižka šíji bratra Mikuláše:
„Tvým jsem, v jedno srostla dávno srdce naše!
Co se rozdělilo, musí srůsti zase!“
Pan Mikuláš v posled blažen usmívá se.
„Pozdravuj mou Prácheň – Husinec“ – a klesl;
usedavý nářek Táborem se nesl:
„Kdo nám vůdcem bude, kdo nám bude stráží?“
„Já!“ dí Žižka, „chci vám hlavou být i paží.
Druha obejmutím znikla chvíle sporu,
vzhůru bratří, vzhůru na táborskou horu!“