Vzhůru Vyšehradem na koni se žene pan Mikuláš z Husi z hádky rozkvašené. Jede na svůj hrádek, v mysli pomstu svírá. komoň vesel kluše, jezdec pěsti svírá.
Slunce hlavu chýlí v oblak zlatoplavý, komoň šíji lomí, velmož vzdorně praví: „Neuvidíš, Praho, Mikuláše z Husi, lstivá tvoje rada mého hněvu zkusí.
Pro tebe již nikdy meče nepovznesu, buď si plna světic, nebo plna běsů. Nechci dbáti věru, choutky tvé ni chtíče, raděj v jámu klesnu hrobařova rýče.
Přísahám ti pomstu; nebudeš mít klidu, máš-li sílu v pánech, má ji Mikeš v lidu. A co přísahal jsem, nad statky a zlato u Janovi smrti zůstane mi svato!
A ty, bratře Žižko, jediný můj druhu, na hostině byl jsi v pánů vlčím kruhu. Otráven jsi slovy zrádců těch už v krvi, běda!“ – Tiskne pěsti, přitahuje brvy.
Temenem se výšil, komoň hlavu věsil, potok, jindy tichý, přívalem se běsil. Vlny, jindy kočky, rostly v divé lvice, siný byl a matný úsvit půlměsíce.
Každá vlna zjevem bílé ženy byla, plecí šířila se, vlasem kosmatila. Jedna nad ostatní postavou se zmáhá, a rameny svými k Vyšehradu sáhá.
Podál roste druhá; neobdobnou paží – zlou tygřice tlapou – prvou dolů sráží. Rozdrceny obě, dál je příboj nese, komoň zastavuje, chvěje se a třese.
Vlnou rozkvašenou, hrozným zjevem ženy, vzpjal se, nechtěl s místa komoň vyděšený. – „Hojže, chabé zvíře,“ – podebral ho v boku – „dále! –“ Marně! Zase vzpjal se komoň v skoku.
Výše vln se vzneslo polekané zvíře, uhánělo bleskem, ale bez rytíře. –
Cookies on Poetry Cove