Co to zvoní smutně, táhle?
Menhart z Hradce umřel náhle,
naposledy z těžka vzdech’
dobrý křesťan, špatný Čech.
Pohřben jest, leč v řeči lidu
bloudí dál a nemá klidu,
Lipan kol a Hřibů straší,
zvěř i lidi v poli plaší.
S mraky o závod se honí
poběsilém na komoni
k hrozné pokutě a muce
a meč krvavý má v ruce.
Všeho leká se a trne,
z úst na sebe kletbu hrne,
ale z žalu ani klení
míru není, klidu není.
Místo měsíce, když svítí,
zlatý kalich, jest mu zříti,
a kam pádí a kam žene,
Tábory zří zavražděné.
Kvapíť za ním v kletbě, lání,
porubaní chudí, páni,
kněží, starci, ženy, děti,
přes řeky i hvozdů sněti.
Křik a pláč a naříkání
k útěku ho popohání,
vždy a stále Lipan kolem,
nivou, polem, vrchem, dolem.
Za bouřných tak jezdí noci
bez pokoje, bez pomoci;
kůň se vzpíná, Menhart třese,
a kdo vidí, křižuje se.