Měl jsem dítě dcerku zlatou,
krásnou jako zoru,
s růžným líčkem, s rusou hlavou,
jako kněžku usměvavou
vil bělostných čarovného sboru.
A já stále hleděl na ni,
vším mně v světě byla,
stále krás jsem viděl nových,
z jejichž zdrojů křišťálových
duše moje blahou svěžesť pila.
A já čekal, že se změní
v zář vlas její rusý,
že z ramének jarní chvíle
té mé něhyplné víle
bílá peruť náhle vzrůsti musí.
Vzrostla, vzrostla, Bože milý,
tajemně se chvěla,
nezřely jí oči spráhlé,
věděl jsem jen, že mi náhle
vzhůru k hvězdám navždy odletěla.
Ach, má zora zapadala
v soumrak šipkou z luku,
za soumrakem noc juž vstává,
a z té noci smrť mi dává
ledovatou, třesoucí se ruku.