Má zlatá matko, dumám zas a zas,
jak ňader růže zvučící bych svil,
a světu na podiv a na úžas
ty sivé skráně Vaše ověnčil.
A myslím, myslím, co bych všecko řek’,
a stále růží nemám vonných dost,
radš u stařičkých nohou bych Vám klek’,
a v klín Vám sypal slzí horoucnost.
Kéž říci mohu jedním slovem jen,
co strastným žitím v ňadra skládal cit!
Ach, zlatým ptákem chce mé srdce ven
a touží stopu Vaši políbit!
Leč duše má dí každým zachvěním,
co Vy jste ondy děla: „Skvoste můj,
co’s v dálce, srdcem ve tvém srdci dlím,
ó Bůh Tě chraň, ó Bůh tě opatruj!“