Má drahá matičko! Jak v rozloučení
zas po Vás horoucně jsem zatoužil,
žal divoký, jak žhář mi srdce plení
a zkvetlé růže slunných blaha chvil
svou nevlídnou mi rukou krutě seče,
až srdce rudá krev mi z prsou teče.
Tak zvolna mru, rok za deset mi dlouhý,
však bolesti v něm víc než na sto let,
duch touží v před, leč stále k Vám jen letí
a na Vašem můj bledý chví se ret,
leč čím víc ze srdce mi vzdechů plyne,
tím víc mě ruka Vaše k ňadrům vine.
Šel štěstí hledat jsem, však kde je štěstí?
Jdi kamo chceš, vždy staneš na rozcestí,
jdi kamo chceš, svět všude tobě cizí,
a všude štěstí prchá ti a mizí,
jen ten mu blíž, kdo k domovu se vrátí;
kde za něho se modlí stará máti. –