Máš o mne strach, má drahá? Klidna buď!
Vždyť ještě svítí zrak a srdce buší,
nechť z ledu zdá se býti moje hruď,
zář písní posavad mi hřeje v duši.
Jsem silen, silen! Strachu výhost dej,
hle, kterak pevně náruč má Tě svírá,
jsem posavad ten starý čaroděj,
jenž pod závějí sněhu růže sbírá.
Však nevěřím, že opravdu je sníh,
co na skráně mi soumrak žití třese,
v mém srdci stále teplý vane jih,
a keř mých zpěvů posud květy nese.
V ty jako živou kytku na pospěch
Tvou milou postať starostlivě vpletu
a zakryji Tě zrakům žalů všech
jak sokol křídlem hvězdu v ranním vzletu.
A musí-li přec jednou jinak být,
pak netruchli a mysli: vždyť jen dřímá,
a jdi jak k svátku dřív mi kvítí svít;
i zvadlá ruka ráda kvítí třímá.
A noc-li osudu Ti vyjde vstříc –
což chraniž Bůh – přijď, na hrob hlavu složi,
a vzejde z něho písní na tisíc
a vyjasní tu noc jak hvězdy boží.