Jak z Vesnina klínu slunné vnady,
květ se rojil z chrámu děvčat mladý;
všecky s slunným zrakem, růžným rtíkem,
a já přec jsem poznal okamžikem
ve všem roji děvče osiřelé
po dvou očích, jako z krve vřelé,
po šátečku, který v ruce neslo;
vždyť do něho na sta perel kleslo.
Tisíce než perel takto zmaří,
k jejímu si zajdu hospodáři,
za ženu ji pěkně budu prosit,
půjde-li, pak nesmí perel rosit;
zlíbám ji je s líce v každém trudu,
nad bohatce bohatějším budu.