Bože, milý Bože,
kdeže jsou ty časy,
když jsem luhem těkal
se zlatými vlasy;
když jsem proháněl se
po květech a trávě
s okřídleným srdcem,
s pohádkami v hlavě!
Víc mi býval ondy
úsvit dívčích zraků,
nežli modré nebe
bez stínu a mraků;
víc než východ slunce
májového za dne,
víc než milý pozdrav
večernice ladné.
Víc mi při loučení
slzy byly v tváři,
nežli diamanty
s proměnlivou září;
víc než živý pramen
svěžesti a líku
bylo sladké víno
malinových rtíků.
Víc mi býval švehol
dívčích písní v šeře,
než rty žhavých růží
dýchající keře;
ba já bych byl snesl
pro ty dívčí květy
za polibek jeden
všecky Boží světy.
Slunce, měsíc, hvězdy,
sedmi barev duhu,
vše, co zjevilo se
v nebes modrém luhu;
s oblak ptačí písně,
stkvoucí perly z moře –
ach, nyní mě straší
stesk a žal a hoře!
Jako v podzim čápy
přeletěly časy,
jíním hlava kryta,
vlažnou rosou řasy;
přeletěly chvíle,
přeletěly doby,
co as moje zlatá,
drahá mladost robí?
Těžko nyní srdci,
jindy bylo lehce;
růže nechtí kvésti,
slunce hřáti nechce;
jenom v zadumání
sen mi k srdci vije
kytku rudých písní
smutné melodije.
Jako dávná pověst
životem se kradu,
vše to tam, co drahou
měl jsem za náhradu;
chladný sníh je z květu,
ze slz šedé jíní. –
Pohádky mé duše,
jak jste smutny nyní!