Má koliba vedle břehu
nevelice dutá,
drobnou klečí a kamením
kolem zapadnutá.
Mé cedilo z vetché vlny,
čapka jenom z trúdu,
však kdyby mne zlatou dali,
Slovač nezabudu.
Slovensko, to mamka moje,
ona jenom jedna,
moje srdce s jejím srdcem
srostla se dovedna.
A kdyby teď mezi obě
valaška se vtnula,
věru by se obě srdce
ani nepohnula.
A kdyby je rudým ohněm
živá střela smetla,
z popelu by obou srdcí
jedna růže zkvetla.