Rád z Parnasu bych býval květy snes’,
jež věčně voněly by na srdci mé vlasti,
leč přišel život; chléb chtěl – lačný pes –
já v dar mu vlastní srdce musil klásti,
by neštěkal, až zhlt’ je po kusech –
víc nemám již – pes syt mi k nohám leh’.
Teď psa jsem prost, jenž za mnou dřív se vlek’
a nedal utrhnouti věčných květů,
jen u cesty pár drobných chudobek
té hory u paty jsem utrh’ v letu;
jak brzo vyvoní, v jak krátké chvíli!..
Pes skonejšen, leč moje duše kvílí.