Pod Kubáněm, proud kde nivu dělí, v jasanech dům stojí osamělý; větve stromů, večer plny vzdechu schylují se na zelenou střechu,
za rána však v kyprém jejich hrudí na sta ptačích popěvků se budí. V bílém domku útulno a čisto, každá věc má pravé svoje místo,
strop je nízký, světničky jsou šery; zde kmet chorý čeká svojí dcery, již mu v náruč, až se skončí cesta, druh má přivésť z pobřežního města.
Čeká také hospodyně stará jako rolník na pohodu jara, a s tou bílou nakloněnou skrání počítá jak děti: na vyspání,
když do jejich světničného koutku Ježíšek má snésti novou loutku. Doba přišla; podle listu slova z rána přijde dcera do domova.
Ještě tuto noc, pak vše se zjasní: život kmetův zkvete jarní básní, šťasten bude zase z vůle Boží. K oknu obrátil se na svém loži.
Těžké mlhy, jdoucí od pohoří, snášejí se zvolna směrem k moři, v dál i šíř se mraky rozestřely, a z nich sjíždí blesku zlaté střely,
za nimi pak duní věštby hromu o zrození vichru Lodilomu. Vzdychá stařec na svém lůžku prostém: „Běda, s tím kdo seznámí se hostem,
běda lodi, při jeho jež vzdoře ryje ňádra zlíceného moře; běda, jeho perutě-li klaté stíhať budou loď mé dcery zlaté!“
Přišla noc; kmet v podušky pad’ tváří. Blíže moře živlové se sváří, nebe děsnou potaženo tučí, laje hrom a vodní spousta hučí...
Lodilom vstoup’ v Pontu hrozné brody – ve svou lázeň – před divými hody. Slyšíte vln temné bědování, jak obrovských ořů běsné ržání,
jako štěkot vlků tisícerých, jako plachý dusot turů šerých, jako sykot milionů saní?... Úzkosť tepe do starcových skrání.
Mozek hoří! choré srdce buší, supem klove bolesť v jeho duši; bouře roste, rána ránu stíhá... Lodilom se z lázně k hodu zdvíhá;
hrozno! Slyš, jak zachechtal se z dáli, snad že lodí mrštil na úskalí. Zas a zas hrom bije tisícerý, v něm jak výkřik – snad že jeho dcery –
vzkřikl také. Škubnulo to prsem, jak když hřivňák rozloučí se s trsem, v němž se skrýval. Žena světlo nítí... „Čeho chcete?“ „Dceři vstříc chci jíti!“
„V takém čase, v takém bědném stavu?“ „Nedomlouvej! Musím do přístavu, byť mně v cestu stavěly se hory! Byl jsem chor, leč prchly těla spory
dravou kání při vichrově stoně; rychle, rychle do linejky koně!“ A juž stařec do pláště se halí, nedbá hromu, jenž se nebem valí,
nedbá ňader, nedbá těžké hlavy, nedbá, vůz že vázne po nápravy, ani, proud že v cestě se mu peří: čirou nocí spěchá v ústret dceři.
Cookies on Poetry Cove