Ó kdybych pevně zapříti se moh’
jak Spartanský kdys na tržišti hoch,
jenž v rodnou města oddálenou chýžku
nes’ ve svá prsa zakousnutou lišku!
Kéž jako on, od hněvných honců štván
bych kliden byl, nechť ňadry rozdrásán!
Leč já jim otevřel hned svoji duši,
by viděli, co trýzní mě a kruší.
Však nikdo neléčil mě, jenom žas’,
a ohledával ránu dlouhý čas.
Leč čím více v ní jeho ruka ryla,
tím víc krev purpurná se z ňader lila.
Ó jak bych v bolesti své býval výsk’,
kdy na mou hruď by srdce býval tisk’
a na chvíli jen zastavil proud nachu,
jejž mimojdoucí zašlapali v prachu!
Tak dále kráčím s bolestí svou sám
a vzpírám se, leč marně; umírám.
Až na vychladlé srdce skloním hlavu,
snad v úškleb budu zvědavému davu.