Jak strašný zjev! Vše na forum se valí,
vše do propasti mohutné se dívá,
jež hrozným hrobem na vše děsně zívá
a temným smoudem dálné město halí.
Kdy znikne bohů hněv a lidstva žaly,
kdy znikne stesk, jenž všecka srdce zrývá?
„Až Řím, co nejdražšího v sobě skrývá,
v ten jícen vrhne hloubkou neskonalý!“
Tak věští orakul. Tu z lidstva davu
jun s oře hovoří a usmívá se:
„Co dražšího mám nad mužnost a zbraně?
Chci k zdaru vlasti bohy smířit zase!“
A tasil meč a v propast, skloniv skráně,
slét’ s komoněm – a země zavřela se...
Ó nadšení! Proč hyneš v našem čase!