Čas volal mě: „Hej, pěvče, hej,“
a vážně prstem kýval –
„ven, neotálej, neváhej,
buď, čím jsi ondy býval!
Či nevěren ti verš a rým,
že nedbáš rodných luhů?“
Ba ne, mám zlost, že lhostejným
jde u nás nejvíc k duhu.
Že nechce Pánbůh sevřít v pěst
tu chásku plnou hříchů,
jež v srdci má jen klam a lest
a boha v tučném břichu;
že táta syna vodí slep –
a vděčný syn zas tátu –
ne vlast kde volá, ale chléb
a porta na kabátu.
A takých lidí pěvcem být?
Ne, chraň mě ruka Páně!
Spíš chtěl bych dudy uchopit
a stisknout k pádné ráně;
druh k druhům raděj bych se dal
a cepem ostrých hrotů
ven, po husitsku vydudal
tu zlořečenou rotu. –