Tak pravili mi: „Zanech zpěvu,
věk valně posněžil ti leb,
viz v lidských utrpení zjevu,
čas píseň zanáší jak plevu,
jsi stár, máš ženu, střádej chléb!
Hleď na bedlivé druhy svoje,
k nim hojnost snáší se i čest,
a zlato třpytí se jim s kroje, –
ty za čapkou máš kousek chvoje,
květ na srdci, leč prázdnou pěst.
Kam vede onen život ptačí?
Nuž, změň se, spěš!“ – „Ne, dosti mám,
mně chvoj a kvítí k blahu stačí,
ať stane se, jak Pánbůh ráčí;
já za chléb duše nedávám!“