Přál jsem si druhdy hodně šťastným být,
a míti vše, co peruť ducha pruží,
keř luzných krás, jenž v prsou porozvit
by něhu dýchal retem plných růží –-
a nemám nic! Kéž jedno poupě jen
zpod kyprých listí srdci darem zbude,
pak bez zápasu vyrvu ti je ven –
tvé svaté ňadro více zdobit bude!
Hleď, v divém reji strastiplných chvil
můj lásky vínek zachoval svou vnadu,
on v svatvečer mne vábně ozdobil,
jak červánky den jarní při západu;
leč s hlavy beru tento ladný skvost,
nechť s nekrášleným čelem bloudím všude,
ta purpurová jeho bohatost
tvé bílé skráně více zdobit bude!
Však co jsem měl? Jen pestrý duše žal,
jenž teplou slzou očí v písně zkvítal,
až život zbujením jich zarůstal
a leskem rosy v blízký růvek kmital;
tu v náhradu mi osud k hlavě svál
jak motýla list lauru k těše chudé –
nač mně ten lístek, jejž jsem vyzpíval?
tvé jasné čelo více zdobit bude!
A slávy, které chtěl jsem dobýt prv?
Zda tato pěvce gloriolou zdobí?
Či zírá útrpně mu pod obrv,
či ví, jak srdce v rytmu hrob si robí?
Ne, vše je klam! Leč zašeptnou-li snad
při smrti pěvcově tvé rtíky rudé:
Pán Bůh mu odpustiž, ten měl mne rád...
to památku mou nejvíc zdobit bude! –