Má hlava kloní se, hruď vadne,
a bojácně se táže ret:
což není stezky žádné, žádné
k té nejkrajnější z žití met?
Leč vím, že budu blízek cíle
a veškerých těch trudů prost,
až ponesou mne smutné chvíle
přes zlatonosné řeky most.
Ztad, ženo drahá, zlaté Praze
svou slzou vzkaž, ne vazbou slov:
„Už zvítězil a jest mu blaze:
dnes vzali nám ho na hřbitov!“