Jarní noc
na bílých měsíce vlnách
snáší se k zemi,
z parku
bolestně zpívá
slavík svou rozkošnou píseň.
Ta píseň volá mne ven.
Po sadě bloudím v dumách,
opojen ptačí jsem písní,
duše má plna je touhy
po písni jako je ona,
již pták pěl v jasné té noci.
Marně,
vracím se,
usnul jsem
zanesen duchem,
v neznámý písní těch rej,
k zdroji, z nějž slavík pil kdys,
vše jsem zapomněl,
a když jsem procitl,
byl jsem stár,
z pohádky mnich.