Vůkol vše vadnutím voní,
poslední shrabaná seč;
z vesnice klekání zvoní
v hrabaček zpěv;
konec je práci,
sbory se k domovu ztrácí
chlapců i děv.
Slunce již zapadlo.
Hoch rozjařen
čile se děvčete chopí,
děvče oči klopí,
křičí,
hoch hlavu tyčí:
„O nekřič jen,
na tebe hleděl jsem celý den,
jak švarná jsi a milá,
však jsi mi snoubena
k života kvasu,
kéž bys už ženou mou byla.
V mém srdci radost se nítí.“
A bere ji kolem pasu:
„Jak oko Tvé slunečně svítí;
jak v bouři kvítí,
mé srdce se třese,
pojď!“ A již si ji nese.
„Konec buď veškeré práci:
do hnízda spěchají ptáci,
my najdem hnízdo v tom seně.
Tam tebe zulíbám,
jak rád, jak rád tě mám,
že umřel bych pro tě bezprodleně!“
A zas ji objal v půli,
oba se k sobě tulí.
Měsíček zašel, jim k vůli.