Je v senoseči,
dělníci slunéčku vděčí
veselým zpěvem;
pohlížím za milým zjevem.
Do výše vzrostly kopy;
druh děvče za pás chopí,
děvče se brání,
netuší ani,
že s rukou chlapcových slétá
do sena, kam je druh metá
z nenadání;
kolem kol plno je smíchu:
„Počkej jen, splatím tvou pýchu
při prvním kvasu!“
a seno si vybírá z vlasů,
leč vybrat je nelze, jen stěží,
hoch chce jí pomoci v díle,
obratem děvče však milé
oplátkou v kopku jej smete
a v dálku létne.
V kopce hoch leží.
Nežli se vydral a zdvih,
dvojnásob hlaholil smích.
Děvče i hoch se pýří,
večer se u vrátek smíří.