Ukovej mi, baťko,
takové ostruhy,
jaké nemá míti
po mně v světě druhý.
Zítra bude tanec
kolem dubu v lese;
pak cigánské děvče
maďar mi odnese.
Kovej, by při svadbě,
kdybych musel plakat,
mohly ostruhy ty
vzdechy mé přecvakat!
Ukovej mi, baťko,
takové ostruhy,
jaké nemá míti
po mně v světě druhý.
Ukovej, baťuško,
koňovi třemenu,
uvidět chci mladou
maďarovu ženu.
K Dunaji pojechám
po pustě a pláni,
abych viděl jejich
mladé milování.
Ukovej to rychle –
slunce již se níží –
kovej třemen lehký,
smutek dost přitíží.
Ukovej, baťuško,
koňovi třemenu,
uvidět chci mladou
maďarovu ženu.
Ukovej, baťuško,
z ocele šavličku,
chci jí lehce srubnout
maďarskou hlavičku. –
Byl jsem u Dunaje,
dvorci blíž se kradu –
slyš on ženu vyhnal
a vzal jinou z hradu.
Vyhnal ji, cigánku!
Do vody skočila,
aby snad ty vlny
plakat naučila.
Ukovej, baťuško,
z ocele šavličku,
chci jí lehce srubnout
maďarskou hlavičku! –