Jedu po Rýnu.
Jsem hoštěn.
Jím ústřice,
piji sekt.
Na palubě zpívá
mladý učitel
Heineho Lorelei.
Je veselo všecko,
jsem rozjařen,
hledím do zelené vody,
klímám a dumám.
Zátka bouchla,
probudila mne z dum.
Nevýslovná tesknota
mne objala.
Kéž byl bych doma
v mlýně své mateře,
pod mohutnou lipou,
vedle ní
a pil nektar
mateřské lásky! –