Slyš, dcero předrahá,
jonáku, slyš,
slunce dnů starcových
zapadá již;
duch touží k domovu,
ve hvězdný luh,
neplačte, chtělť tomu
nebeský Bůh.
Žaly a trápení
prchly jak sen,
blahem vás obsypal
jediný den,
spolu se vrátíte
v otčinu zpět –
mládí chce do ráje,
do hrobu kmet.
Všecko se zjinačí,
myslím, že dnes –
líp je, kde myslivnu
objímá les;
lépe tam pod klenem,
kde zpívá drozd,
já tu však zůstanu,
žil jsem juž dost!
Pěkný mi zbudujte
v jasanech hrob,
jak kurhan hrdinův
zhynulých dob;
vysoký pahorek,
pod hlavu prsť,
jíž z luhů oteckých
vzal jsem si hrsť.
Tak mne tu nechejte,
stáří chce spát,
zpívat’ a vesel být’
ten, kdo je mlád,
bylo a bude tak
po všechen čas,
Pán Bůh Vás opatruj
žehnej a spas!“
„Bože náš, tatíčku,
nemluvte tak,
hruď hoří plamenem,
přetéká zrak;
ňadrech to burácí,
krvácí leb,
jako by do skrání
vráželi hřeb.“
„Všecko se zjinačí,
zanikne vzdech,
dřív než se obnoví
na skalách mech;
všecko se vyjasní,
nechte jen být’,
kdy nás čas zavolá,
musíme jít’.
Srdce se sevřelo,
chvěje se, slyš,
vázne a staví se –
naposled již
s Bohem!...“ Vzdech z hluboka,
přimknul se zor...
slunečko zapadá
za čeřen hor.
Vzkřikli a zaštkali,
zakryli tvář;
nad hlavou starcovou
kmitla se zář;
kmitla se, rozlila
po síně zdech,
za ní pláč po kraji
od lidí všech. –