Od jihu teplý vítr táh',
s šohajem stála na drahách,
žalně a smutně si vedla;
líbal ji na rty, objal pas:
„Loučení vstouplo mezi nás.“
„Běda, že kdy jsem tě zhlédla.“
„Nezoufej, mírni pláč a vzdech,
najdem se zase po letech,
Pán Bůh nás ochrání s nebe;
aby mne nesmet' boje rej,
památkou dárek skrovný dej,
vždy jenž by připomněl tebe.“
„Vidíš tu snítku na hlohu,
chceš ji? víc dáti nemohu,
usýchá jako mé žití;
bez listů, květů, bez poupat –
nemám, co víc bych chtěla dát,
vše vzal's, co mohl jsi vzíti.
Všecko, já nemám zhola nic,
jen drobné perly zřítelnic,
ta tam má radost a štěstí;
trápí mne, straší předtucha:
lapené ptáče bez ducha
osud mě vypouští z pěstí.“