LOUČENÍ.

Zní lodní supač v rána chladu, loď plout’ má k jihu od západu; na přístavišti ruch a hluk, a na sta ramen, na sta ruk

se v čilé práci tuží, leč dvěma z davu vzdorem muk hruď chvěje se a úží. Jun javorem vzrost’, plným síly,

a děvče břízou, již si víly za vábnou vyhlédnuly skrýš; zrak její hvězdná nebes říš a kštice jako zlatá,

hle, v náruč juna zdá se spíš to lilie být jatá. „Ó, neplač, osudu že zloba,“ dí hoch, „nás dělí na čas oba,

že moře klade mezi nás; zda srdce loučí jaká hráz, či živlové v své zdůře? Kdo v nový svět jde, tomu snáz,

kdo trvá, tomu hůře!“ „Tvé sladké, chlácholivé řeči a sladký ret tvůj blaze léčí, a nad podušku tvá mi hruď;

nech sníť mne, drahý, neprobuď! – Kéž věčný je to spánek, – ó, chvíle rozloučení, buď vrch lásky radovánek!“

„Ó, stiš se! Duši mně to zmoří, jež nad svět celý se ti koří, ó, vzmuž se, vzchop a vytrvej! Těch žalů přemoz divý rej

a mysli na mne vezdy, a denně v pozdrav lásky měj zář první noční hvězdy!“ „Jen ještě jedno obejmutí!

Má duše nevýslovně smutí, mé ňádro plno předtuch jest; ty neznáš bezdných moře cest a zloby jeho kvasu,

když divých větrů zbojná lest vln zběsilou štve chasu.“ „Ó, důvěřuj, má duše drahá, dál anděl lásky křídly sahá,

než v moře hloub a bouře týn; on přitulí nás ve svůj klín, a přikvitnem’ zas k žití jak květové dva na jasmín,

když Vesnin zrak se nítí.“ „Slyš znova supavé to znění, ach, juž mi déle blaha není, ty volání si nevšímáš;

tvá ruka poutá moji páž a vine se kol pasu. Ó, těšiteli! Slzou máš sám obtíženou řasu.“

„Ó, kéž se aspoň perly stanou z těch slz, jež na líce mi kanou, víc nemohu ti darem dát; ach, jak bych sprovodil tě rád,

a třebas konec světa, leč jinak zlobný osud vlád’, a po klidu jest veta!“ – Lid kolem nedbá mladých lidí,

a každý jenom po svém slídí: Kmet bedliv přes úzký jde most, máť dceru sprovází, svůj skvost, a kupčík bedny svoje,

a kouře mrákovitý chvost se valí z nitra stroje. „Pryč!“ volá dělník, „slyšte přeci! Mám těžké břímě na svém pleci,

juž stranou!“ „Dnešní ranní list,“ zas klučík křičí, „kdo chce číst?“... A děvče bledých lící všem jízdným hostem prvních míst

nabízí po kytici. Teď Šaša, vzor jarého plavce, na lodní objevil se lávce a v prostém květináči, viz,

má v lokti chvojku, či to tis? Však ne, co na loď nese, toť jedlička, již vsadil kdys, jda z domoviny, v lese.

Juž kapitán je na své stráži, a plavci pevněj’ lana váží, a na palubě roste ruch: teď družku teprv vede druh

a v posled k srdci vine. „Nuž, sprovázej tě milý Bůh, kéž všecko šťastně mine!“ „A zase mlžný supák volá,

loď vikle se a šumí kola a sinou vodu brázdí již – jun šatem výš vlál, dívka níž, a ve mdlobě se kácí –

chyt Šaša v lokty drahou tíž, a loď se v moři ztrácí. –