Šťastnější jsem, milý Jene, byl,
než jsi v rakev hlavu položil,
a svůj ret když tvým jsem zžehl rtem,
jásal jsem, že též jsem básníkem.
Když jsi políbil mě v bledý ret,
vystih’ jsi mé duše ptačí vzlet;
„Snivý hochu,“ děl’s, „znám duši tvou,
víc než člověkem jsi poetou.
Střízlivěji na plachý hleď svět,
nechceš-li zlým klamem sšedivět
a být loutkou zjevů přeludných;
člověkem být, vrch buď tužeb tvých! –“
Vše to tam, už kloní se můj den,
z chorých ňader vzlétá trpký sten:
Snadněj v rakev složí hlavu svou,
kdo víc člověkem než poetou!