Loretánské zvonky smutně zvoní,
a má hlava na ňadra se kloní;
vzpomnělť na Tebe jsem, Jene milý,
a mé srdce jako dítě kvílí.
Když jich hlasy ondy v hruď nám tryskly,
němě s druhem druh jsme ruce tiskli,
a ty, na mne upíraje zraky,
děls: „Slyš, pějí lidu, pějme taky.
Moje máti v podvečerním čase
anděl páně při nich modlila se,
o kéž česká údolí i stráně
věčně věkův chrání anděl Páně!“