Co na moři Tvá loď se houpá,
svůj první posýlám Ti list.
Než co mám psát? Krev k hlavě stoupá
a srdcem chvěje žalu svist;
jak roji včel, k nimž dlask se vloupá,
je hlavě, zrak se v slzách koupá –
vše padlo žalu za kořist’.
Leč píšu přec! Dva stíny bledé
jsou matka s otcem, každý něm:
len horský matička-li přede,
vždy hojná slza vězí v něm,
a tatíček si rovněž vede:
když z dýmky pouští mraky šedé,
má v hlavě myšlenkový sněm.
A já? Když čísti chci, ó běda!
je kniha pouhá liter směs:
mne báseň netěší ni věda,
a v dumách ptám se: Kde jsi, kde’s?
Má duše všude tebe hledá,
však nebe úlevy mi nedá,
a vzdychám jak ten chabý vřes.
Co prchla jsi nám, srno mladá,
mře příroda a chladne den,
květ agátový dolů padá,
snad vadnoucí to kmene sen;
i drozd, jejž měla jsi tak ráda,
jen samé smutné písně skládá,
a, jak by vzdychal, šumí klen.
Ten štěp, jenž zdobí naše sady:
včel medonosných jarní svět,
též stýská si, že nejsi tady
a hýře rozhazuje květ,
i luh, dřív bedliv tak své vnady,
je bez kvítí, a smutno všady,
a v háji vzdychá každý snět.
A teskliv všude hlavu kloní
tvůj strážce, průvodný můj pes,
kol zvěře jde a nedbá o ni,
a nechť by jí byl plný les;
jen stále před domem se sloní,
kde prvně uvítal tě loní.
Rok mžikem prchnul. Kde jsi dnes?!