Sever brvy stáhl, nevlídno jest z rána,
s vrchů do údolí krutý dýše mráz,
pro rodinu teplá síň buď uchystána,
nuž, dub rozložitý posekán buď v ráz;
dlouho nivu stínil, útlé hubiv setí,
nechť při jeho sněti ohřejí se děti;
na rodném až krbu shoří porubána,
okřejí, kdo dříve mřeli zas a zas !
Pohádky se ozvou ze rtů babiččiných,
staré zvěsti bude vypravovat děd
o lidech dřív velkých, malých teď a líných,
snášejících chabě nával různých běd...
Kéž by děd byl silen, aby vlastem k štěstí
rubal nepřátele, jak to dubu klestí,
vždyť z jich tygřích očí, z tváří jejich siných
vždy se na vlast sype hrůzy dravčí jed!