Mé dítě zlaté, spěš, ó spěš,
vždyť po tobě mé nitro touží,
jak po vlaštovce chrámku věž,
když metá klas a den se dlouží!
A srdce mé jest jako zvon,
jenž s oné vížky jitrem zvučí,
a každý jeho svah a tón
mne, starce, znova modlit’ učí.
Jak milá jsi, juž z dálky zřím,
a duše má tě vroucně líbá,
tvůj pohled milý, vím, ach vím,
mé strasti všecky ukolíbá.
Já přes to moře, spousty hor
juž ve své náručí tě vinu
a líbám čelo tvé a zor,
a strachem o tebe zas hynu.
Zde vstříc ti pučí každý keř
a Kubáň smeká turban z mraků,
já narodím se teprv, věř,
až utonu v tvém drahém zraku.
Ó, pospěš, abych šťasten byl,
až na srdce mně vložíš hlavu;
já útulek ti připravil
dne půli sotva od přístavu.
Ó, pospěš, utlum vzdech a ston!
Až noha tvoje přes práh kročí,
a zhlednu tě; jak Simeon
rád zamhouřím pak staré oči.
Ó, pospěš, dítě! Povždy víc
má duše o tebe se leká,
sta mil ti poletuje vstříc;
má hruď se chví a náruč čeká!