Tichou vodou zlatý měsíc plove,
klidno vše, kéž také žal se stiší;
v hloubku srdce vkrádají se snové –
duše má Tě zase zří a slyší.
Cítím polibky Tvé na svém čele,
a má duše chvěje se i výská;
je to slza radosti i žele,
jež mi nenadále v oči tryská?
Provázím Tě v kypré stráně lesa,
pod omšené jedle mocné snětí;
zřím, jak hlava do dlani Ti klesá
a Tvá bledá ústa slyším pěti.
Zpívej, zpívej, jest mi jako květu,
když mu ranní rosa v kalich spadla;
jen tou vláhou kouzelných Tvých retů
v žalu svém jsem dosud neuvadla.
Zpívej, piš mně do otcova domu
vše, co konáš, myslíš, zpíváš – sníš,
vím, že nemáš požalovat’ komu,
požaluj své milé. Piš mně, piš!
Ten prstýnek zlatý,
který jsi mi dal,
do moře mi spadnul,
v hloub se kolébal,
ale lodník mladý –
dřív než ke dnu slet’ –
střelmo do vln skočil,
vynes’ mi jej zpět.
Za to jsem mu dala –
chtěl ji památkou –
z knihy milých písní
jednu růži Tvou;
vždyť mi vynes’ z hloubky
snubní prsten náš, –
pro tu zvadlou růži
snad se nehněváš?