Ves klidna za poledne,
vše tiše odpočívá,
jen na návsi ta lípa
svou starou hlavou kývá.
V té lípy čarokvětu
jsou divné věci skryté:
tlum zvěstí z dávné doby
a báje rozmanité.
Těm lípa učila se,
když mladou ještě byla,
a sivá prababička
s ní večer hovořila.
Ta lípa naslouchala
a klonívala hlavu,
by neušla jí žádná
z těch divných zkazek davu.
Teď v měsíčné-li noci
tou lipou vítr duje,
vše vůní svou té vísce
zas lípa vypravuje.
List každý něco šepce
a ševelí a šumí –
kdo ještě v štěstí věří,
ten všemu porozumí.