Ves horská za poledne
jak klidně odpočívá,
jen na návsi ta lípa
mdle starou hlavou kývá.
Aj dříme lípa stará
a sní a vidí v snění,
jak lidská pokolení
se jinačí a mění.
Jen klekání ji budí,
i chví se, hlavu zvedá,
a kolem ní ves všecka
si k odpočinku sedá.
A stará lípa – bába –
je kyprou snětí skrývá
a zelenými listy
o zašlých časech zpívá.
A těší je a chrání
a hody s nimi slaví
a vonným s výše květem
jim zasypává hlavy.
V té lípy vonném květu
jsou divné věci skryté:
zvěst pestrá z dávné doby
a báje rozmanité.
Ta lípa naslouchala,
když mladou ještě byla,
co prababička sivá
o světě hovořila.
Ta lípa naslouchala
a klonívala hlavu,
by neušla jí žádná
z těch divných zvěstí davu.
Teď v měsíčné když noci
dech vánků lipou duje,
svou vůní po dědince
zas všecko vypravuje.
A její listí šepce
a chvěje se a šumí –
kdo ještě v štěstí věří,
ten všemu porozumí. –