Mimo les volně si kráčím,
zlatou mě sítí ovíjí
a výš se nese
slunce;
z lesa drozd k sobě mne volá.
Mé srdce se při tom třese,
oči se podivně kalí.
Děd s vnučkou z města jdou domů,
děvčátko rukama tleská,
dědoušek hlavu mu hladí:
„Andulko, dneska jsi hezká!“
Jdu mimo, dívám se na ně,
dědečkem též jsem už dlouho,
leč vnučky, ni dcerušky nemám;
dumám, drozd teskní z lesa,
volá mě třikráte z příče:
Škoda, můj báčo, můj strýče!
Smekni, ať lebku ti hladí
východní přítulný vánek,
byli jsme také kdys mladí,
klidný už hledáme stánek,
výrobek ostrého rýče!