Bylo to v šumavském lese.
Stmívalo se.
Vysoko do temného mraku
zvedaly stromy černé hlavy
a dívaly se, kam se mračno žene,
z něhož občas zablesklo se,
na postrach zdivenému zraku.
Po lese těkaly stínů davy:
divá strašidla.
V srdci mi stydla krev.
Úzkost mne lapala náručí černou.
Kam dojdu tou pouští bezměrnou?
Zhynu zde snad!
Na kámen hlavu jsem klaď,
kol mne vše jako z ledu,
halím se do svého plédu.
Kéž bych moh spát!
Tu z hluboka oddechl les
a na křídlech větru ke mně
divný zvuk z dálky se nes
a zmíral mi v uchu jemně.
Jaká to zvěst?
na blízku jistě lidské obydlí jest!
Oko se v dálku dívá,
odkud ten zvuk? Kdos zpívá
a hledá toužného klidu
v tom moři cizího lidu,
snad je zde sám?
Zvedl jsem hlavu a poslouchám,
jak v pochvojném krytě
léčí mou tíseň
a nese mi z dálky dojemnou píseň:
„Osiřelo dítě“.
Já zved’ jsem se, vstal,
chvíli jsem poslouchal,
ten zvuk mne k sobě lákal;
k lesnímu vešel jsem za krátko,
malé tam zpívalo děvčátko,
něžný tvor,
má krajanka z moravských hor,
přibránkem být se mi zdálo.
Já k němu jsem se shýbal
a na čelo je líbal.
Dítko se radostně smálo,
ač v těžkých rozpacích snad,
že jsem je v náručí lákal.
Já hlavu do dlaní klaď
a stesku pln jsem plakal.