V objetí měsíce Šumava si hoví;
je krásná v červnu noc,
pod oknem děd starý javorový
šepce mi pohádky,
pohodě upadám v moc.
Dumám, do kořán okno otvírám,
milý horský vzduch mne líbá na čelo,
dojmy své pouti v kytici sbírám,
a ukládám v duši.
Ulehám; spát se mi chtělo.
Vše vůkol ticho, jak bez života;
tonu posud v únavných snů svodu,
z dálky mne probouzí sojčí nota,
ospalýma očima hledím ku východu.
Východ se chvěje, leskne se, rudne,
občas šíp zlatý z něho do výše míří,
mračno zas skrývá jej bludné,
leč červánek roste, zmáhá se, šíří
a slunce zlatem hýří.
A stále vyrůstá, stále se jasní
a jak moře pod rukou vánku se chvěje;
jak čelo básníka, nadšen když básní;
a světlo v mohutných vlnách blíž spěje.
Oj světlo, světlo, živote, vítej!
Když hvozdy i skály v růžích se stápí,
tož také svěžest duši mé skýtej;
hněv odplav všechen, jenž duši mou trápí!
A juž mne lapá bělostnou paží,
už mne objímá, duši mou v radost života nese,
krev v žilách jasní, rmut její sráží.
Třese se! Oko se nítí,
živote, světlo neste mne v žití!