LICHTENŠTEJN.

Po chodbách hradu duní sluhů shon, na vítské věži zvoní smrtný zvon, od Bílé Hory letí havran hejna, na hradě skonal Karel z Lichtenštejna.

Všech svatých marně vzýval o pomoc, tknut boží rukou skonal tuto noc, už tělo jeho vychladlé a ztuhlé v stříbrné leží vystaveno truhle.

Kol rakve září světel různá směs a před ní klečí cizí černý kněz, vše kloní se, kdo Čech však, mimo prchá a myslí si: Pryč kníže, zbyla mrcha!

A hlasitě je mrtvý proklínán, dost od něho už trpěl český lán, an sirotky a hlad a bídu množil, přec chvála Pánubohu, hnáty složil!

No, chvála Pánubohu, dožil už! A na dvoře se množí havran druž a vůdce jejich klektá: „Chaso lačná, výš, rychle výš!“ a dravci letí v mračna.

A křikl zas: „Pryč bratří za mnou v dál, už nechte jej, dost za živa nám přál, jím v netušené vyrostli jsme davy, teď nebude už sekat české hlavy!

Lid český divné věci ondy děl, že místo srdce kámen v ňadrech měl, já nevěřil, leč teď když v rakev skryl se, rád pravdy úplné bych dopídil se!

Vždyť pravili, že jako skála byl, když na soudu se ondy usadil, a že když kat rebellům hlavy rubal, nic nechvěl se, jen smavě ústy škubal.

Že nepohnul jím žen ni dětí žal a že jen rukou kýv a velel: „Dál, jen dál, ať na rychlo kat pokračuje; dřív měl si vlasy rvát, kdo teď je ruje!

Jen dál, jen dál! Já věru nemám čas, sta smrtí musím podepsati zas, sta statků jest mi denně konfiskovat, kdo nechtěl k trůnu stát, můž’ v krvi plovat!“

Leč nechme to, ať pravda je či lež, památkou na mosteckou leťme věž, jež nad vlnami vltavské ční vody, kde mrtvý kdys nám královské dal hody!“

A vůdce vzlét a za ním družná směs a na věž mostní celý mrak jich kles, kde semo tamo slídě do zdí kloval, až starý havran znova vypravoval:

„Zde před čtvrt věkem veškerý náš rod měl nad pomysl vzácný, štědrý hod, zde po dní mnoho od večera k ránu hlad zkájeli jsme z nejvzácnějších pánů:

Bylť Šlik nám za úděl i Budovec, ač někdy bránila nám z drátů klec, přec vybrali jsme lační hodovníci zrak k nebi hledící z jich siných lící!

Těch škoda chvil, čas odnes všecko v dál,“ a havran drápem hlavu poškrabal a zobcem počechral si křídel peří: „kdo neviděl, ten ani neuvěří!“

Lid mimojdoucí často plašil nás, my vzlétli sic, leč vraceli se v ráz a přes jich proklínání, přes hluk drzý jsme zůstali; my zvykli tomu brzy.

Dost bylo všeho, ale čas se zvrh, Sas Arnim závistný sem s vojsky vtrh a čeští predikanti hlavy sňali, když právě mozku jsme se doklovali.

Vše vzali nám, co skytl mrtvý muž, jenž hlavy pro nás pod katy dal nůž, jak chtěli tomu páni z vůle Boží, sám nevzal nic, jen veškero jich zboží!

Co po tom nám; jak divně čas se vlék, nás k němu volá s láskou vroucí vděk, vždyť vím, že ode dneška po staletí sem na hod havran víckrát nezaletí!

Ó, škoda, přeškoda, že v rakev leh, ač hořké byly hlavy Čechů těch; jsouť sladší mnohem prý ta srdce živá, na kterých hvězda s lesklou stuhou bývá.

A on měl obé, šlechetný ten pán, teď i s tím srdcem bude pochován, či nemoh’ nám je kýs Čech dáti darem?“ A havran zase škrabal hlavu spárem.

Ó, žel, ó, žel! Leč ondy dal nám chléb, tož vděčně polítnem mu na pohřeb. Hej, v hejna, ptáci, v hejna všecky davy s ním průvodem se dáme do Moravy!

Až rakev na vůz dají záhy ke dnu, já na příkrov jí jako symbol sednu, vy združení pak bratří černobrcí, v čas hleďte doklovat se sladších srdcí!

A když vůz z Hradčan na Karlův jel most, slít s mostní věže všechen dravčí host a lid děl zdiven: Bůh nám pro potěchu provází ptáky katův kata Čechů.