LICHTENŠTEJN.

Po chodbách hradu duní sluhů shon, na vítské věži zvoní smrtný zvon, od Bílé hory letí havran hejna, na hradě skonal Karel z Lichtenštejna.

Ten Lichtenštejn, jenž ondy jako běs do Prahy hrůzu svolával a děs a jako katan ukrutný, vlk dravý, dal rubat bez milosti české hlavy.

Ó, byl to tuze, tuze hodný pán, dal vraždit ty, jimiž byl odchován, a chytrý byl, v svůj prospěch měl zlé zmatky, by v zemi nejlepší si vybral statky.

Dnes dokonal, však nejvyšší byl čas, že pekel žár mu v kosých očích zhas’ a že nebylo pomoci ni léku oproti jeho zběsilému vzteku.

Všech svatých marně vzýval o pomoc, tknut boží rukou skonal tuto noc, už tělo jeho vychladlé a ztuhlé je vystaveno ve stříbrné truhle.

Kol rakve září světel různá směs a před ní klečí španělský kněz, a modlí se, kdo Čech však, mimo prchá a myslí si: Pryč kníže, zbyla mrcha!

A hlasitě je mrtvý proklínán, dost od něho už trpěl český lán, vždyť sirotky a hlad a bídu množil, nu, chvála Bohu, konečně přec dožil!

No, chvála Bohu, dožil už! A na dvoře se množí havran druž a vůdce jejich křehce: lačná chaso, pryč odtud, jedovaté jest to maso!

Pryč rychle, pryč radš za mnou spěšte v chvat, ten lotřík zde byl srdcím jedovat a katův pomocník, jenž české hlavy dal dnem i nocí rubat bez únavy.

Ne člověk, spíš jak z žuly skála byl, když na soudu se ondy usadil a rebellům když mistr hlavy rubal, nic nechvěl se, jen smavě ústy škubal.

Jím nepohnul ni žen ni dětí žal, a kýval hlavou jen a velel: „Dál, jen dál, jen dál ať mistr pokračuje; dřív měl si vlasy rvát, kdo teď je ruje!

Jen dál, jen dál! Já věru nemám čas, sta smrtí musím podepsati zas, sta statků jest mi denně konfiskovat, kdo nechtěl k trůnu stát, můž’ v krvi plovat!“

A havran vzlét’ a za ním všecka směs a na věž mostní černý mrak jich kles’ a semo tamo slídě do zdí kloval a starý havran znova vypravoval.

„Zde před čtvrt věkem veškerý náš rod měl nad pomysl vzácný, štědrý hod, zde po dní mnoho od večera k ránu hlad zkájeli jsme z nejvzácnějších pánů.

Bylť Šlik nám za úděl i Budovec; ač někdy bránila nám z drátů klec, přec vybrali jsme, lační hodovníci, zrak k nebi hledící z jich siných lící!

Jak naše černé ženy byly rády, když po Čechách své konal dragonády a po pas koně vázli v krvi brodu; tu bylo jídla, veselí a hodu!

Těch škoda chvil, čas odnes – on co dal,“ a havran drápem hlavu poškrabal a zobem pročechral si křídel peří. „Kdo neviděl, ten ani neuvěří!“

„Lid mimojdoucí často plašil nás, my vzlétli sic, leč vraceli se v ráz a přes jich proklínání, přes hluk drzý jsme zůstali; my zvykli tomu brzy!

Dost bylo všeho, ale čas se zvrh’, Sas Arnim závistný sem s vojsky vtrh’ a čeští predikanti hlavy sňali, když právě mozku jsme se doklovali.

Vše vzali nám, co skyt ten mrtvý muž, jenž hlavy pro nás pod katu dal nůž, jak chtěli tomu páni z vůle boží, sám nevzal nic, jen statky jich a zboží.

Co po tom nám, jak divně čas se vlek’? nás k němu poutá všeho rodu vděk, ač vím, že ode dneška po staletí sem na hody už havran nezaletí!

Ó, škoda, přeškoda, že náhle zdech’, ač hořké byly hlavy Čechů těch; jsouť sladší asi mnohá srdce živá, ta, na nichž hvězda s lesklou stuhou bývá.

On obé měl, ten vlk a vzácný pán, teď s tím srdcem bude pochován. Zda nemoh’ nám je kdos dát pomsty darem? leč navždy konec s české krvi varem!

Ó, žel, ó žel! Dal panský nám dřív chléb, tož vděčně polítnem mu na pohřeb; hej, v hejna, ptáci, v hejna, černé davy, provoďme Lichtenštejna do Moravy!

Až rakev na vůz vloží záhy ke dnu, já na ni jako živý symbol sednu, vy sdružení pak, bratří černobrci, včas hleďte doklovat se k jeho srdci!

Ať zob váš železný v tu rakev bije a v jeho hruď! V té zavitá je zmije. Ba jistě v ní! Tož podarem ji mějte, leč jedovaté srdce nezobejte.“

A když vůz z Hradčan na Karlův jel most, slít s mostní věže všechen dravčí host a lid děl zdiven, zatajuje dechu: „Spřež ďábla letí družně s katem Čechů.“