Zdaž-li pak tebe chvíle zvou
v ten rozbořený hrad,
v němž jsem ti těžkou hlavu svou
na lehká ňádra klad,
kde jsem tvou malou ručku vznes
svým ke rtům, rozkoš cítě,
a líbal na ní všecken ples,
jímž matka líbá dítě.
Ó proč jsem tě tak miloval,
bych nyní za to nyl,
Ó proč jsem z duše duši vzal,
a v oku tvém ji skryl!
Žel toho, žel těch krásných chvil,
vše bylo liché snění,
jen v spánku trudném vše jsem žil,
já snil co není – není!