Sbor hvězd se na obloze tratí,
v kraj nebe zlatý roste lem,
noc, bezpočetných světů máti,
lká, slzí – na květech to znáti, –
snad sirou oplakává zem.
V luh slétá sivý holub s báně,
a setbu vlní boží dech;
pták zpívá, slunce lehá v stráně,
a zvonu vísky „Anděl Páně“
chví kovových se na ústech.
Kol všude jas a zvuk a vůně
z rtů děv i růží, bezu, rout;
chléb zraje v kyprém nivy lůně,
vše volno zas. Jen člověk stůně
pod tíží sterých žití pout.