LESU.

Sen slunce, červánek, dne věrný sluha, v kraj nebes na západě zlato tkal, jak na příkrov by zabitého druha brat rudé růže dal.

V plášť mlhový se přioděla země, kraj v dálce temnil se, jak v hloubce hrob, a v slzy travin s křídel zory jemně déšť padal zlatých zdob.

Jak úsměv vytesaný soše v tváři, tkvěl snivý červánek na líci hor, luh dýchal kvítím, slunečnou zpit září a smolnou vůní hor.

Les oněměl a zíral k nebes nivě na sivé večernice jasný vjezd, jež v zelený mu sen vždy milostivě květ snáší lesklých hvězd.

V mé krve každé kapce slunce hrálo a pestrým květem bujel v duši cit, vždyť vínem, v hlavách poetů jež zrálo, byl zjařen jsem a zpit!

Tak šel jsem, lese, sterou duší tvojí a přání roj mi v hloubce ňader tkvěl; ty hlavě mé jsi žehnal šumnou chvojí, u nohou mech se chvěl.

Vše líbalo mě tajemně a tiše a objímalo vůně ramenem, rty žhavými pil z úkoje jsem číše a v kráse tonul jsem!

Já šťasten byl a zbožňuji tě, lese, a zahynu-li v houštích ztemnělých, pak duch můj ptákem ať se u výš vznese v hruď dumných stromů tvých.

Ať zpívá tobě, zemi v zdar i lidu, a těší vše, jak já byl potěšen, když úkoje jsem srdci zdál a klidu, bolestí lačných plen! –

Tu vrah-li lapí mě anebo střelí, a srdce bíti ustane a pět, ať zemi napojí nach prsou vřelý, bych vzrostl zas jak květ!

Pak místo zpěvu chodci vonět budu, skryt v kypré trávě prozářených míst, a snivou dívku v srdci těšit budu, než ztratím pel a list!

Leč poutníkovou zahyne-li nohou mé květné žití v slunných porostech, pak nechať s každou duší přeubohou tvým šerem putuji jak vzdech!