Lesu.

Sen slunce, červánek, dne věrný sluha, v kraj nebes na západě zlato tkal, jak na příkrov by zabitého druha druh rudé růže dal.

V plášť mlhový se přioděla země, kraj v dálce temněl se jak v hloubce hrob, a v slzy travin s křídel zory jemně déšť padal zlatých zdob.

Jak úsměv, vytesaný soše v tváři, tkvěl něhy ruměnec na líci hor; luh dýchal kvítím, slunečnou spit září, a smolnou vůní bor.

Les oněměl a zíral k nebes nivě na siné večernice jasný vjezd, jež v zelený mu sen vždy milostivě květ snáší lesklých hvězd.

V mé krve každé kapce slunce hrálo, a pestrým květem bujel v duši cit; vždyť vínem, v hlavách poetů jež zrálo, byl zjařen jsem a spit.

Tak šel jsem nitrem tvým a duší tvojí, a přání roj mi v hloubce ňader tkvěl, ty hlavě mé jsi žehnal šumnou chvojí, mech u nohou se chvěl.

Vše líbalo mě tajemně a tiše a objímalo vůně ramenem; rty žhavými pil z úkoje jsem číše a v kráse tonul jsem.

Já šťasten byl a zbožňuji tě, lese, a zahynu-li v houštích ztemnělých, pak duch můj ptákem ať se u výš vznese v hruď dumných stromů tvých.

Ať zpívá tobě zemi v zdar i lidu a těší vše, jak já byl potěšen, když úkoje jsem srdci ždál a klidu, bolestí lačných plen.

A zhubí-li mě vrah neb v ňadra střelí, a srdce bíti ustane a pět, ať pojí zemi nach mých prsou vřelý, bych vzrostl z ní jak květ.

Pak místo zpěvu chodci vonět budu, skryt v kypré trávě prozářených míst, a snivou dívku těšit v srdce trudu, než ztratím pel a list.

Leč poutníkovou zahyne-li nohou mé květné žití v slunných porostech, pak nechať s každou duší přeubohou jdu šerem tvým jak vzdech. –