„Nechoď nikdy v černé lesy, v černých lesích žena bloudí, žena krásná, žena lesní, z mladých srdcí krve loudí!“ –
„„Aj, že loudí! – Čím pak, máti?““ „Krásným, jasným, modrým okem, a pak radosť ubíhává jedním dnem a jedním skokem.
Lstivá je ta lesní žena; mnohého již oklamala, mnohému už lásku, všecko, mnohému i život vzala.“
„„A kde bloudí, milá matko?““ „U skály, tam pod jedlicí, ona prý jest nad družkami černých lesů panovnicí! –
A když měsíc ouplňkový nad pasekou vycházívá, tu prý černým lesem chodíc, rozkošné si písně zpívá.
Nechoď, nechoď v černé lesy, v černých lesích žena bloudí, žena krásná, žena lesní, z mladých srdcí krve loudí. –“
Den se nížil, večer přišel, hoch dal matce políbení: „„Dobrou noc – a milé nebe dej ti, matko, krásné snění!““
Večer přišel, měsíc vyšel, hoch na lůžku odpočívá, myslí na tu krásnou ženu, toužebně se k lesu dívá.
Zář měsíčka nad pasekou od stromečku k stromku skáká, každá větev černým prstem hocha s lože k lesu láká.
A hoch sedí – a hoch myslí – rychle myslí – rychle vstává, šat, jak by šel na polovku, ruče na se urovnává.
Urovnal – a za chaloupkou ostrým krokem k lesu běží, paseka kde v černém jedlí, porostlá kde skála leží.
U skaliny pod jedlicí, krásná žena rozkoš zpívá, – a hoch stále postupuje, až se ženě v oko dívá. –
Ta pak jasným modrým okem hocha ke svým ňadrům loudí, – hochovi tu první láska rychle mladým srdcem proudí.
A než píseň dozpívala, v náručí si oba klesli; – stromy noční, tiché, černé, měsíčka zář dále nesly.
Líbali se – líbali se: – „Viď, že mně to, hochu, slíbíš, mimo mne, že jinou ženu nikdy, nikdy nepolíbíš?“
Slíbil, – domů navrátil se; – láska ale spát nedává; – měsíc vybled’ – matka vstala, a s matičkou synek vstává.
„Proč jsi bledý? hochu milý, snad jsi bolesť jakous’ cítil?“ „„Neusnul jsem nocí dlouhou, měsíček mně v líce svítil.““
A když den se opět nížil, dal hoch matce políbení: „„Dobrou noc, má drahá máti! dej ti nebe tiché snění.““
A když matka tiše snila, a hvězdičky v nebi stály, zase spatřil krásnou ženu, pod jedlicí blíže skály.
Vidí ženu; – její píseň lesem dál a dále pluje; před hochem však k skále kráčí, a hoch stále postupuje.
A hoch stále postupuje, až na pokraj strmé skály, ženy kroky, hocha kroky – první lásku pochovaly. –
V černé rokli pod skalinou, v mechu junák odpočívá, s vysoka se bledý měsíc v mrtvé jeho líce dívá. –
Staré matce na zármutek žena hocha usmrtila, mimo ni že jeho ústa také matku políbila. –
Cookies on Poetry Cove