Kráčím lesem, kolem všecko zticha,
jenom vřes mi pod nohama vzdychá,
a list větve, jež se dolů shýbá,
myšlénkami těžké čelo líbá –
Divno mi, jak podivná je dneska
milé do samoty známá stezka,
ani pták se neozývá z peně, –
ticho všecko, jako za jeseně.
Odpočívám, zabrán v dávnou chvíli,
kdy jsme spolu na té stezce byli,
když se naše oči jarem střetly,
až rty vroucím políbením zkvetly.
Na ramena má jsi hlavu kladla,
rusá kadeř na ňadro mi padla,
prsa zlaté zaplavily vlny
a v ráz byly perel – písní – plny.
Ze všad ptačí žehnaly nám hlasy,
štěstím plnily se květné řasy,
nebe bylo plno jasných zvěstí
a les šuměl: Pán Bůh vám dej štěstí.
Myslím na to – kolem vše se mění:
slyším opět jarní ptáků pění,
na cestě je zase plno květů –
žádný však mi nekyne z tvých retů.