Bloudil jsem večer po lese,
tesknota duši mi hnětla,
démanty v sosen koruny
luna již sypala světlá.
Na blankyt hvězdy žasnoucí
v zářivém slétly se roji;
pyšně se nebe zhlíželo
v tekoucím pod skalou zdroji.
Nádhera všude: na stráních,
na nízkém křoví i mechu...
slyš, ký to soulad líbezný
toužebných zvuků a vzdechů?
Jásá to, kvílí zas a zas...
divno! To slavík snad zpívá;
což i ten pustých krajů kout
křídlaté poety skrývá?
Jaký to zázrak vznešený
v borovic nevlídném houští!
Aj, to můj lesní skřivánek
v ráj svého snění mě pouští!
Naříká, kvílí bez konce,
v zoufalství duše jak mladá,
a zas jak rosa útěchy
do sprahlých ňader to padá.
Jaká to zvonků líbeznost!
Zpěv-li to s kouzelné říše?
Keře i stromy údivem
modliti zdály se tiše.
Dojemný nářek s jásotem
v toužebnou píseň se pojil,
v tesklivém srdce úsvitu
roj dávných zkazek se rojil.
Složil jsem hlavu do mechu,
na ústech toužebné přání:
Zpívej mi, ptáče rozmilé,
slavíku pustin a plání!
Zpěv tvůj, on ňader bolesti
slunečné polibky dává,
až jako mušle choroba
tajemně perlou se stává.
K míru a klidu vyzvání
je tvoje dojemné pění,
veškero blaho skryto v něm
z bolesti vykoupení!
Drahou – ač nemáš slavíků –
jsi mi, ty samoto snivá,
lesní tvůj snílek stesky své
luznými kouzly ti zpívá.