Něhy plná, čarodějná,
vábná noci lesní,
kdož se v různé tvoje krásy
prostodušně vesní?
Kdož je může vyzpívati
skrovným písně slovem?
vázneť srdce zadumané
ve skvostu vždy novém. –
Kdož tě může vylíčiti
na bělostné blance,
kdo můž’ v skrovné řádky vtěsnať
krás lahodné stance,
kdo můž’ srdcem obsáhnouti,
co tvé ňadro chová,
kdo tvé sladké šepotání
v zvučná řadiť slova?
Kdo můž’ žárem zpěvné duše
přizdobiti tebe?
Kdo předstihne svitem čela
zázrak tvého nebe?
Ty jen, když jsi nad jezerem
lesklou peruť zvedla,
hvězdami bys bezpočtými
vlastní krásu shlédla.