Lesem nocí temnočirou
rozléhá se sosen zpěv:
„Vzhůru, vzhůru sestry měřte,
z vlhké půdy vláhu beřte
do kořenů jemných cév!
Z cév těch v dřík a silné větve
žádná v ssání neulev,
pučte, sestry, velké malé,
třeba je nás neustále
na skříň, pro ples, pláč i hněv.
Třeba chvoje, bujných větví,
třeba čile vzrostlých dřev –
ptákům chvoj, by spali v hebku,
větve – malým na kolébku,
těla – starým na rakev.“