Les i pažit překypují
sladkým lásky želáním,
žežhulice s milým v jedlí
do temného koutka sedli,
a má mysl sedla k nim.
Poslouchá je v rozhovoru
a pak toužně volá v les:
dobo lásky, rozechvění, když pod jedlí políbení
první dal jsem, kde jsi, kdes?!
A v soucitném udivení
zatajily stromy dech,
v očích pestrobarvých květů
zjevily se jako v letu
slze padající v mech.
Ba i mne tak nenadále
ovlád’ dávný srdce žal,
že jsem v božím lesa krytě
zase jednou jako dítě
z plné duše zaplakal.